mOJE STEZKA ODVAHY

Úvod

Čtrnáct dní se odhodlávám. V noci skoro nespím. A když už usnu, tak se mi v hlavě jako zběsilý film v neustálých šotech prolínají: ruce, mýdlo, 30 vteřin, rouška, respirátor, na nic nesahat – kruci, na čem se ta potvora drží nejdéle? Zapomněl jsem. Ve snu zapínám televizi a je to tam. Moudrá hlava se střídá s celebritou a trpělivě to pořád vysvětlují.

S úlevou ve snu usnu.

Za chvíli mám nějaký nutkavý pocit k probuzení. Sakra, odkud to vzniklo? V polospánku zjišťuji, že se stalo to nejhorší, horší pro mne než ta KORONKA, se kterou mne váže téměř Stockholmský syndrom. Bolí mne zub!!!! Bolí mne zub!!!  Bolí mne zub!!!

Je to on, kvůli kterému se posledních několik let třesu jen při vyslovení slova ZUBAŘ. Zatracená osmička. A pak prý zub moudrosti. Bolí každého půl roku. A já už tak dlouho odolával. V bolesti jsem překročil Rubikon. Co budu proboha dělat? Vždyť já se toho sadistického zubaře strašně, ale opravdu strašně bojím. Ať přemýšlím, jak přemýšlím, nic mne nenapadá. A to mám vysokou. Myšlenka mi odběhne a některá z mozkových buněk se začne zabývat úrovní školství té doby.

Nicméně ne na dlouho. Zas to cukne, zas to dloubne, au- neskusovat. Jsem totálně zborcen potem. A najednou se mi jako zázrakem rozsvítí. Je to možné? Ne, jo, ne, jo……..Fakt, není to kec!!! Ta osmička je MOUDRÁ !!!!!  Vždyť každého půl roku mne upozorňovala, že toho sadistu, už ani si nevzpomínám jak se jmenuje natož jak vypadá ,mám asi navštívit.

Tak jo. Dnešní doba potřebuje hrdiny!

Ale pozor. Venku číhá jiné strašidlo!  Není to Jóžin z Bažin. Toto se jmenuje COVID 19. Ale toho už se začínám bát méně, než toho, však víte. Nebudu se nervovat. Na KORUNKU, jak mu začínám familiérně říkat máme skoro zbraň. Na ZUBAŘE NE!!! V duchu mne napadla 45. Ne, to ne. Jsem pacifista. Takže, mé odhodlání je na úrovni Ramba. Jdu do toho. Ale pro jistotu, zkouknu ještě podcasty Ministerstva zdravotnictví, ministerstva vnitra, Krajské a Okresní hygienické stanice, celebrit z modrého kódu, zasměju se s Bolkem a zcela na závěr si to vše ověřím u souseda, s kterým to zrekapitulujeme přes zavřené dvoje dveře.

Už vím…

Už vím, jsem informacemi zcela vyzbrojen. Jen si ještě vezmu zbraně. Do jedné kapsy vyprané a přežehlené bundy desinfekční podpultový za kafíčko vyměněný gelíček, na ruce jednorázové palčáky, na ústa ručně ušitou roušku, do které jsem pro jistotu zašil obal z nanukáče. Jak to bylo? Na roušku nesahat ze předu-za tkaničky! Sakra je vyžehlená? Asi ano. Žehlička stojí na prkně. Co ještě? Říkali, chraňte si oči. No nic. Nasadím potápěčské brýle ‚pro jistotu beru šnorchl! To mi poradil soused, amatérský potápěč. ÁÁ, ještě jednorázové kapesníky. Jeden namočím do gelíčku a jdu na to.

Po zaklapnutí dveří otřu kapesníkem s gelíčkem klíče. Otřu svou kliku. Zamknu. Výtahem nejedu. Co kdyby tam dva už jeli?

Vzpomenu na Cvičme v rytme a jdu po schodech. Na rukách mám samozřejmě jednorázové palčáky, v nich kapesník s Geličkem. Už ho mám rád.

Dole otřu kliku zevnitř i z venku. Kráčím zvolna k autu. Otřu kliku auta z venku, pro jistotu i zevnitř.  Jsem v autě. Hrůza, tolik plastů! Začnu gelíčkem do vysokého lesku leštit celý interiér. Už jsem zpocený jako foxteriér. 

Jedu s rouškou a brýlemi do stanice SMRT! Doufám, že mne Policie ČR nezastaví jako bankovního lupiče. Pak si však vzpomenu, že pobočka KB je zavřena. Ale myšlenka, sice jen na okamžik najede na Policii ČR. Mají pomáhat a chránit. No to jsem zvědav, jak mne ochrání od toho Sadisty, nebo jak mi pomohou?  Už se blížím k místu činu. Tep se zrychluje, potápěčské brýle se zamlžují, ruce se pod palčáky potí. JSEM TAM. Zavřeno! Zvoním, klepu. Klika cvakla, dveře letí – bezdotykově. Oddechl jsem si. Ušetřím gelíček. A kafíčko.

Jdu zase po schodech. Funím, Chtěl bych se držet zábradlí, ale bojím se, že té Koronky je tady všude strašně moc. Vidím televizi. Nejsou desinfekce, nejsou rukavice, nejsou respirátory, činské roušky propouští . Copak ti doktoři už nedostávají kafe? Mohli by ho taky vyměnit za gelíček. Vzpomněl jsem si na Limský syndrom. Ten s e projevuje vazbou pachatele( KORONKY na dotyčnou osobu). V duchu si říkám. Kéž by si ta KORONKA vytvořila vazbu na tebe, ty sadisto! Jsem před čekárnou. Do ní mne nepustily. Jsem tu sám. A vyhláška na stole či co? Vypiš dotazník a nic nezatajuj!  Předtím otři gelem tužku! Kde jsi byl? Kdy jsi tam byl? S kým si byl? Proč jsi tam byl? Jak se cítíš? (Blbě ze známých důvodů). Máš teplotu? ( No mám po těch 100 schodech). Stejně tě změříme! Na nic nesahej!  Ale, vždyť já mám palčáky, jednorázový kapesník s gelíčkem, a ostatně skoro nic přes ty zamlžené potápěčské brýle nevidím. A najednou, zub nebolí! Napadla mne myšlenka vzít roha. Alele NÉÉ. Dveře se pomalu otevírají. Z nich vykoukne vystrašený človíček  s podivnou maskou na ksichtě a třesoucím hlasem se ptá. Co vás bolí? Nezvládnete to sám?

Tak toho člověka jsem léta bál?  Začíná mi ho být líto. Nemá na sobě ani potápěčské brýle, ani palčáky, je víc orosený než já, přes ústa má cosi z prostěradla.

A je tu zase ten Stockholmský syndrom. Ale v opačném gardu.

Prostě „ Nová doba, zubař se bojí pacienta“ ! Na každého jednou dojde.

MUDr. Ladislav Korotvička